středa 22. července 2015

Proč už netransponuji

Běžnou praxí je přepisovat trumpetové party o tón výš než skutečně znějí, aby si hráč myslel, že hraje bez stisku klapek tón C, přestože zní Bb. Poté si můžete vzít například lesní roh a ze stejných not zahrajete se stejnými hmaty téměř stejnou písničku. Píšu téměř, protože stejné budou pouze vzdálenosti mezi tóny. Dohromady by vám to neznělo, neboť hrajete na každý nástroj od jiného tónu. A to mi připadá jako veliká škoda. Navíc toto pravidlo transponování se používá pouze u některých žesťů. Například trombony nebo tuby se píší tak, jak znějí. Proč si to tedy komplikovat? Vždyť hudba je v jádru jen jedna.
Veliká výhoda netransponovaných nástrojů je při hraní s dalšími lidmi. Když chcete kamarádovy prozradit akordy nebo od jakého tónu začíná motiv, nemusíte řešit přepočítávání, ale jednoduše to řeknete stejně klavíristovi, kytaristovi i trumpetistovi. O výhodách čtení partitury v tzv. koncertním (tedy netrasponovaném) ladění se snad ani nemusím rozepisovat.

Zvyky se mění těžce. Jelikož mi však má tvrdohlavost nedá, tak zde naleznete i nadále veškeré materiály pro žestě právě ve znějícím ladění.

Žádné komentáře:

Okomentovat